Když jsem se narodila, byla jsem prý úplně normální, trochu tlustší miminko.. Jak roky a roky ubíhali, byla jsem malinká a hubená. Nebývala jsem unavená, ani nějak zvlášť bílá, to začalo až později.

  S nástupem do první třídy bylo všechno v naprostém pořádku. Byla jsem normální chytrá holčička. Ve třetí třídě jsem začala pozorovat to, že mí spolužáci mě vnímají jako malou  holku. Ale zatím se to ještě dalo snášet. Ve čtvrté třídě to už bylo krušnější. Nová paní učitelka, která mě jmenovala ,,trpaslíček" mi nepřidala žádné sebevědomí. Dvěma nejlepším kamarádkám začala růst prsa a já pořád nic..

  V 6. třídě jsem nastoupila na gymnázium. Nové děti a všechno do toho mi nevadilo. Sem tam jsem z chodby slyšela narážky starších .. Např. Ty**le ta je malá.. nebo Bóže to je hrozný, ta snad nikdy nevyroste..  Ve škole jsem to brala s úsměvem, ale doma jsem měla docela schýzy..

  Doma to taky nic extra nebylo. Otec workoholik, matka v práci do 5 hodin. Jedině babičku jsem měla a mám ji do dnes. Moc mi ve všem pomáhá.

  Mé známky na gymnáziu se vešly do 5nejlepších. Stále jsem byla ta malá, která je šprt /což nikdy pravda nebyla.. Učím se rychle. Když se na něco na 5 minut kouknu, hned to umím a pamatuji si to. /

  Pozorovala jsem, že má nejlepší kamarádka má velká prsa, a že se zajímá o opačné pohlaví /To u mě nebylo v úvahu. Malá holka? Kdo by se s ní zahazoval..??!/

  V 8. třídě už byla všechna děvčata vyspělá, projevovaly se u nich 1. gynekologické problémy a já pořád a pořád nic.

  Jednou v listopadu r. 2009 jsem šla k doktorce na očkování. Zdála jsem se jí i nějak bledá, tak mi odebrala krev. Odpoledne volala celá vyděšená. Výsledky vypadaly opravdu hrozivě. Hned další den, jsem musela do nemocnice. Byla jsem celá vyděšená. Vyzvedla si mě tam nějaká zvláštní doktorka, která na celou chodbu křičela :,,To je na infuze ! To j kandální! "  To mi opravdu nahnalo strach. S váhou 29kg a 140cm ve 13 letech se mi vysmáli.

Ihned mě umístili na pokoj. Strávila jsem tam 14. dní.  Můj pobyt v nemocnici byl docela veselý. Se mnou byla v nemocnici mamka, chodili jsme do cukráren a 1 za dva dny do obchodního centra, kdy mi vždy koupila drahý dárek. Každý den jsme vyrazili do restaurace na oběd /Nemocniční blafy se nedaly vydržet. /

  Postupem času jsem absolvovala v nemocnici mnoho vyšetření. Dostali se k diagnóze CELIAKIE.

  Když jsem to poprvé slyšela, bylo mi na omdlení. Nejprve jsem myslela, že je to vzácná nemoc, nebo nějaký druh rakoviny.

  Když mi řekli BEZLEPKOVÁ DIETA, myslela jsem, že asi na místě omdlím..

  Sice jsem nikdy neměla ráda knedlíky, chleba a rohlíky, ale stejně se mi diagnóza nelíbila.

Teď jím už 2 roky v kuse rýži. Pořád mi chutná. Někdy zhřeším, i přes naléhavost lékařů, ale nějak extra to neřeším. Jedla jsem to 13 let.

  Teď je mi 15 let. Vážím 48kg a měřím 160cm. Někdy je mi líto, že nejsem tak hubená jako dřív, ale nic nenadělám. Pořád myslím na to, že jsem tlustá, ale nic s tím opravdu nenadělám.

  Pořád se nemůžu dočkat vysněně velkých prsou a bezchybné postavy. A ono pořád nic. Holt nejsem taková, jaká bych si přála být.

Tinka