Vážená paní Bušinová,

dovoluji si obrátit se na Vás s prosbou o pomoc, protože si opravdu nevíme rady. Jednou jsem Vás navštívila na Obilném trhu, ale myslím, že si naše setkání určitě nebudete pamatovat.

Máme sedmiletého syna, který je dva roky na bezlepkové a nemléčné dietě. Od malička měl velmi silné bolesti břicha a byl neustále nemocný. Lékaři nám příliš nevěřili, takže kromě věčných dávek antibiotik neudělali žádná gastroenterologická vyšetření. V pěti letech "musel|" zkolabovat, aby lékaři uznali za vhodné něco zkusit, tak zkusili nasadit dietu (bez předchozích vyšetření), která k překvapení všech zúčastněných zabrala. Během čtyř měsíců přibral čtyři kila, víme, že dietu nesmíme ani v nejmenším porušit, okamžitě má velké bolesti, zpočátku bývala i zvýšená teplota. Samozřejmě se už celiakie zpětně neprokázala, nicméně má pozitivní gen, takže spíš počítáme s celoživotní dietou.

Celá rodina vnímala jako úlevu, že je mu postupně lépe a dostává se do "normálu". Ondra sám ví, že si nic vzít nesmí, jinak bude mít zase bolesti, takže je až přehnaně ukázněný. Bohužel se u něj ale zhoršují psychické problémy, a to je problém, kvůli kterému hlavně píši. Od malička známe opravdu stálý boj s lékaři, hospitalizace, věčné nemoci, omezení, problémy. Špatné výsledky krve, vysoká sedimentace, fyzická zátěž prakticky nemožná, okamžitě se projeví horečkami a nemocí. Loni v létě ale přišla zatím "poslední" rána. Byla jsem s dětmi v lázních a lékař bohužel týden nepoznal meningitidu, prosila jsem ho a přesvědčovala o obrovských bolestech hlavy a vyčerpanosti, syn už ani nemluvil, jen naříkal, hlavu nepředklonil, ale lékař trval na svém. Prý jen viróza. Už jsem to nevydržela a odvezla syna do nedaleké menší nemocnice, odkud nás vezla - díky péči paní primářky po třech hodinách základních kapaček a léků - rychlá sanita do Brna. Nepřála bych to nikomu prožít. Nedá se popsat, jaké hrůzy si Ondra vytrpěl a já s ním. Noční příjezd na infekční oddělení, mě samozřejmě odtrhli od něj, lumbálka apod. Celý srpen jsme strávili v nemocnici, plakal, že chce běhat venku s dětmi a koupat se jako ostatní, začal se ptát "proč".

Přes velké potíže nastoupil v září do školy, je to zátěž, ale doposud zvládá učivo, imunita je zřejmě opět na nule, už má za sebou od září asi čtvrtou virózu a jedny antibiotika. Bohužel mám pocit, že ho přepadají deprese, chce se mu neustále brečet a neví prý proč, vlastně prý nechce. Začal si stále tahat prsty, neustále je má v puse. Odpusťte ty podrobnosti, jsem docela nešťastná, hlavně už nemám sílu pořád běhat někde po doktorech, ale prosím Vás, nemáte kontakt na nějakého citlivého a opravdu jemného psychologa - psychiatra, který by nám mohl pomoci? Velmi se o něj bojím. Je mi těžko, když si promítnu, jaké měl vlastně dětství. Dnes se musel například na obědě dohadovat s kuchařkami, prý si dnes žádné jídlo nedonesl, tak mu žádné nedají. Plakal, že maminka jídlo přinesla, tak se po půl hodině obtěžovali ho jít hledat. To už ale v jídelně nikdo z jeho třídy nebyl, zůstal tam sám. Vařit samozřejmě rezolutně odmítají, i když je na naší škole kolem šesti bezlepkových dětí.

Velmi Vám děkuji za Vaši trpělivost a shovívavost, jestli jste mail dočetla až sem. Raději už končím a budu Vám velmi vděčná, jestli budete moci poradit. Ještě jednou děkuji.

S pozdravem P.