V anketě na stránkách Poradenského centra pro celiakii a bezlepkovou dietu jste odpovídali na dotaz, jak dlouho se vyrovnávají celiaci po psychické stránce s nutností celoživotní diety. Zaujaly mne především dva nejvyšší procentuální poměry. První patří relativně rychlému psychickému zvládnutí nutnosti podřídit se dietním omezením, druhý a zároveň nejvyšší pak přiznává, že se s celoživotní dietou nedokáže smířit vůbec. Můžeme se na tento výsledek podívat z několika pohledů.

Dieta je omezení. Dieta je vydělení. Dieta je výjimečnost. Dieta je ale také přiznání, že naše tělo trpí nevyléčitelnou nemocí. To, jak vnímáme takové restrikce, je ukotveno v našem osobnostním nastavení.

Jsou lidé, kteří dokáží v životě reagovat pružně, aktivně na změněné životní situace. Jejich psychika je vrozeně schopna přizpůsobovat se změnám, když dokáží pochopit, jak je pro ně prospěšné zgruntu změnit své stravovací návyky. Jsou také lidé, kteří, aniž více pátrají po příčinách, jsou zvyklí vždy poslechnout rady lékaře a na dietu přejdou z nutnosti a respektu k autoritě odborníka. Tyto dvě skupiny nemocných nebudou mít většího problému vyrovnat se v krátké době se svým novým údělem. Můžeme také předpokládat, že svou dietu budou dodržovat disciplinovaně, dokonce s jistou dávkou hrdosti, že dokázali překonat psychické trauma onemocnění celiakií.

To jsou ti respondenti, kteří udávají, že se dokázali psychicky vyrovnat s dietou do jednoho měsíce.

Jsou také lidé, které zjištění, že mají trvale omezující nemoc, hluboce psychicky zasáhne. V jejich myšlenkách se mohou objevovat negativní emoce vzdoru, nesouhlasu, smutku, zklamání, rozčarování nad zradou svého těla, které je uvrhlo do žaláře přísné oklešťující diety. V nemoci a dietě vidí nezvaného hosta, nepřítele, kterého se nelze zbavit do konce života. S jistou dávkou sebezapření jsou schopni dodržovat dietní nařízení, ale právě tato skupina celiatiků zřejmě dokáže sem tam dietu porušit nebo ji ignorovat delší dobu. Jsou schopni experimentovat s vlastním tělem, a pokud nebudou mít zjevné zdravotní problémy, mohli by mít tendenci „zapomenout“ na nemoc. Mohou sem ovšem patřit také ti, pro které je obstarávání zvláštních potravin hodně náročné, třeba z finančních důvodů nebo z nesnadnosti nakupování. U těchto pacientů se mohou opravdu objevovat výčitky svědomí nebo bezradnost nad objektivními překážkami v dodržování diety.

Jak je z ankety patrné, právě tito respondenti jsou ve většině a bylo by dobré pomoci právě jim. Psycholog nedokáže změnit finanční situaci rodin celiaků, ale může pomoci těm, kteří se zdráhají uznat svou nemoc za podnět ke změně životního stylu.

Na závěr malou poznámku: na letošním setkání v Jeseníkách jsem se zmínila o velice důležitém fenoménu života s dietou. Lékaři hovoří o tzv. complience, to je o schopnosti dodržování lékařských doporučení pacientem. Praktické zkušenosti z ordinací ukazují, že je mnoho nemocných, kteří obtížně spolupracují s lékaři hlavně v dietách. Je to vážný problém a každý celiak, který se smíří s celoživotním dodržováním své diety, vyhrál sám se sebou zápas o svůj vlastní život.

Mgr. Libuše Kalvodová, klinický psycholog

Datum vystavení: 19.12.2005